Ó ty, jenž vidíš mé slzy proudit jako vytrvalý déšť

z mých očí, zatímco mé tělo jeví známky nemoci

Nediv se, i kdybych se stal pouhými ostatky

gazela na planině, mezi stromy ban a horou

Uznala za dovolené prolít mou krev v posvátných měsících

spíše se div mému údělu, neboť nikdy dříve

Jsem se nebál strastí, i kdyby ke mně vztáhly své ruce

však láska mě učinila hluchým a má slova byla marná

Osud skolil lva očima mladé gazely

ó obyvateli planiny, zachraň obyvatele houštiny!

Milovaný napadl mé srdce bezpočtem šípů svého pohledu

a zanechal mě bloudit, zbaveného veškerého vedení

Když mě zasáhl a jeho šíp oslabil mou vytrvalost

zapřel jsem ránu a skryl hrot šípu ve svých útrobách

Neboť rány od milovaného mi nepůsobí bolest

kdykoliv vyjde můj měsíc, samotná luna se skryje

Dlouho jsem trávil noci v úvahách a bdění pro lásku k němu

má duše mu náleží, má krev, sluch i zrak

Ó ty, jenž mi vyčítáš lásku k němu, věz, že láska je osud

kdyby tě taková touha stravovala, nekáral bys ani nevyčítal